Plemeno Mainská mývalí

kód: MCO (Mainská mývalí)

Mainská mývalí kočka, (angl. Main Coon, přezdívaná také jako Gentle Giant (jemný nebo mírný obr) je ve své domovině, v americkém státě Maine, nejen hobby plemenem, ale i plemenem užitkovým. Obyvatelé tohoto státu ji v roce 1985 prohlásili národním plemenem koček (Maine State Cat).

Popis vzhledu
Jedná se o plemeno velkého tělesného rámce s velmi dlouhým, chundelatým ocasem. Hlava je o něco delší než širší. Čenich je široký. Oči jsou dále od sebe,uši jsou velké,se širokou základnou. Uši jsou porostlé delší srstí, která je chrání před zimou. Na uších by měli být rysí štětičky. Toto plemeno je polodlouhosrsté. Srst je hustá a nesmáčivá. Srst prorůstá i mezi prsty u nohou a tvoří polštářky, které chrání nohu např. na sněhu. Delší srst tvoří i límec kolem hlavy a „kalhotky“ na stehnech, což jsou vedle huňatého ocasu další dvě ozdoby mainů.
Mainské mývalí kočky patří spolu s norskou lesní kočkou a ragdollem k největším a nejtěžším plemenům. Dospělý kocour může mít délku od čenichu ke konci ocasu kolem jednoho metru.
Nejdelší oficialně změřený kocour Verismo Leonetti Reserve Red má 122 cm a je zanesen jako nejdelší kočka v Guinessově knize rekordů od r. 2006. Vzrostlý kocour má i odpovídající hmotnost - uvedený rekordman má 35 poundů, což je cca 15,75 kg! Hmotnost běžného kocoura se pohybuje od 6,5 kg do 9 kg, kočky pak od 5 do 6,5 kg. Konečné velikosti dorůstají jedinci tohoto plemene ve čtyřech až pěti letech.
Na svou velikost mají tyto kočky poměrně tichý a jemný hlas.

Povaha
Jak již jejich anglická přezdívka Gentle Giant (mírný obr) napovídá jedná se o plemeno mírné, klidné, vyrovnané. Jeho zástupci jsou si vědomi své velikosti a tak nemají zapotřebí si nic dokazovat. To však neznamená, že nedokážou ukázat svou nechuť k vnucovaným činnostem. Je však pravdou, že své drápy a zuby použijí až v krajním případě. V téměř sto procentech případů dokáže jejich použití i méně zkušený chovatel předejít.
Často se o mainských kočkách mluví, jako o kočkách, které mají ve své povaze i prvky povahy psí. Rádi si hrají, naučí se aportovat drobné předměty apod.
Ve své domovině jsou považovány za dobré lovce. Tato činnost vyžaduje i vyšší inteligenci a to znamená i nutnost vytvořit dostatek možností zábavy pro tyto kočky. Jinak si pochopitelně tuto zábavu najdou samy…
Zajímavostí je i to, že často nežerou přímo z misky, ale potravu si podávají tlapkou, kterou potravu nabírají a podávají si ji. Šikovnosti tlapek dokážou využít i při hře - tlapkou si podávají předměty, dokáží povolit kohoutek vodovodu, stisknout kliku dveří apod.

Původ
Legendy a mýty
První a nejnepravděpodobnější legendou je to, že mainské mývalí kočky, jak jejich název napovídá vznikly křížením polodivokých domácích koček s mývalem. Proto mají prý hustý chundelatý ocas, zručné přední tlapky a i velikost. Od anglického označení mývala racoon, zkráceně coon, mají prý i jméno Nesmyslnost této „teorie“ není ani třeba nijak dokazovat - stačí základní biologické znalosti k jejímu odmítnutí.
Daleko hezčí je legenda o kapitánu Coonovi, který se svou obchodní lodí brázdil Atlantik mezi Anglií a zeměmi tzv. Nové Anglie. Na palubě choval za účelem demyšizace dlouhosrsté kočky.
Kočky na palubě zůstávaly spolu s dominantními kocoury. Mladíci byli však vytlačováni a tak často po doplutí ke břehům Nové Anglie, znechuceni drsnou nadvládou otců a strýců, loď opouštěli. Spolu s polodivokými kočkami v přístavu se stali základem pro polodlouhosrsté mainské plemeno. Jejich potomkům pak zůstalo označení Coonovo kočky a protože jich nejvíce bylo ve státě Maine jsou to Main Coon Cats.
Velice hezká je i legenda o tom, jak předky mainských mývalech koček přivezli na přelomu prvního tisíciletí do Ameriky Vikingové. Časově asi věrohodnější, ale obsahově stejně hodnotná je i legenda o tom, že mainské mývalí kočky jsou potomky koček, které s tím, co měla nejraději vyslala do Nové Anglie Marie Antoinetta, která tam chtěla uprchnout před revolucí.

Skutečnost a začátky chovu
Fakt je ten, že mainská mývalí kočka je produktem křížení mezi krátkosrstými a dlouhosrstými kočkami (to je asi ten pověstný „šproch“ na legendě o kapitánu Coonovi). Jistě není zcela od věci i podobnost mainů a Norské lesní kočky. Že by opravdu ti Vikingové? Bylo by to hezké, ale mohli být maximálně jejich potomci – přistěhovalci ze severu Evropy. Daleko pravděpodobnější je, že na vzhledu mainů se podepsalo podnebí (tvrdé zimy) a způsob polodivokého „chovu“ předků dnešních mainů. Obstáli jen ti nejsilnější, největší, nejinteligentnější a na zimu nejlépe připravení (asi jako u Norské lesní kočky).
Začátky organizovaného chovu se v Americe datují k přelomu 20.století, i když povědomí o plemeni mainských polodlouhosrtstých koček lze vysledovat do roku 1850.
V roce 1906 byla založena první chovatelská organizace koček v USA - „Cat Fanciers'' Association“. V první plemenné knize bylo zapsáno 28 mainských mývalích koček. Na další významný rok si muselo toto plemeno počkat téměř padesát let - v roce 1950 byl založen v USA „Central Maine Cat Club“. Dalším významným datem pro toto plemeno je 1. 5. 1976, kdy bylo toto plemeno uznáno za plnohodnotné plemeno koček v celých USA.
Do Evropy byli první zástupci tohoto plemene dovezeni v létech 1973 (Německo) a 1978 (Švýcarsko), v lednu 1983 toto plemeno uznala FIFE.

„Tobey“, Maine Coon, z „Book of the Cat“, 1903 (Court.Beth Kus)

Převzato z http://www.maine-coon-katzen.at/foundations.htm